TOO LOUD IN HERE.
Jeden z prvních obrazů, u kterého jsem měl pocit, že se mi povedlo nakreslit to, co jsem nedokázal normálně popsat. Vznikl v jednom z mých horších období, kdy se toho najednou dělo až moc.
Původně tenhle obraz vypadal úplně jinak. Byla tam jen postava na černém pozadí, se sklopenou hlavou. Kolem ní pár popraskaných čar představující zeď. Nic víc.
A nějakou dobu jsem ho považoval za hotový.
Jenže jsem se k němu později vrátil. Asi proto, že mi přišlo, že na něm pořád něco chybí. Ta postava tam byla, ten pocit taky, ale nebylo vidět všechno to, co se dělo kolem ní. Nebo spíš v ní.
Tak jsem začal kreslit dál.
Přibývaly čáry, škrábance, tvary, obličeje, nápisy a věci přes sebe.
Některé jsou čitelné, některé skoro vůbec. Něco jsem překreslil několikrát, něco přeškrtl a něco nechal jen jako čáru, která nikam nevede.
Nechtěl jsem v tom dělat pořádek, protože v mojí hlavě v tu dobu taky žádný nebyl.
Bylo to jedno z mých horších období. Stalo se tehdy víc věcí, které nebyly hezký, a dost se toho ve mně nahromadilo. Kreslení pro mě bylo způsob, jak to dostat ven, aniž bych musel přesně vysvětlovat, co se děje.
Proto je uprostřed pořád ta stejná postava z původního obrázku. Je malá shrbená. Kolem ní je ale najednou všechno, co v první verzi nebylo vidět.
A právě ten kontrast se mi na tom líbí asi nejvíc. Zvenku může člověk jen stát a vypadat, že se vlastně nic neděje. Přitom uvnitř něj může být strašný bordel.
Nevím, jestli mají všechny věci kolem postavy nějaký konkrétní význam. Některé určitě ano. Jiné jsem prostě kreslil, protože jsem je v tu chvíli potřeboval nakreslit. A zpětně je ani nechci všechny rozebírat.
Tenhle obraz je pro mě důležitý hlavně tím, že to byl jeden z prvních momentů, kdy jsem se na hotovou kresbu podíval a řekl si:
Jo. Takhle nějak vypadala moje hlava.
A nějakou dobu jsem ho považoval za hotový.
Jenže jsem se k němu později vrátil. Asi proto, že mi přišlo, že na něm pořád něco chybí. Ta postava tam byla, ten pocit taky, ale nebylo vidět všechno to, co se dělo kolem ní. Nebo spíš v ní.
Tak jsem začal kreslit dál.
Přibývaly čáry, škrábance, tvary, obličeje, nápisy a věci přes sebe.
Některé jsou čitelné, některé skoro vůbec. Něco jsem překreslil několikrát, něco přeškrtl a něco nechal jen jako čáru, která nikam nevede.
Nechtěl jsem v tom dělat pořádek, protože v mojí hlavě v tu dobu taky žádný nebyl.
Bylo to jedno z mých horších období. Stalo se tehdy víc věcí, které nebyly hezký, a dost se toho ve mně nahromadilo. Kreslení pro mě bylo způsob, jak to dostat ven, aniž bych musel přesně vysvětlovat, co se děje.
Proto je uprostřed pořád ta stejná postava z původního obrázku. Je malá shrbená. Kolem ní je ale najednou všechno, co v první verzi nebylo vidět.
A právě ten kontrast se mi na tom líbí asi nejvíc. Zvenku může člověk jen stát a vypadat, že se vlastně nic neděje. Přitom uvnitř něj může být strašný bordel.
Nevím, jestli mají všechny věci kolem postavy nějaký konkrétní význam. Některé určitě ano. Jiné jsem prostě kreslil, protože jsem je v tu chvíli potřeboval nakreslit. A zpětně je ani nechci všechny rozebírat.
Tenhle obraz je pro mě důležitý hlavně tím, že to byl jeden z prvních momentů, kdy jsem se na hotovou kresbu podíval a řekl si:
Jo. Takhle nějak vypadala moje hlava.