I'M OKAY.
Obraz o člověku, který už to nezvládá, ale navenek pořád nosí stejnou usměvavou masku. Pod ní už ale není moc co předstírat - zůstává samota, nenávist a ty nejčernější myšlenky.
Tenhle obrázek je oproti ostatním vlastně dost jednoduchý. Je tam jedna postava, sedí sama mezi lahvemi, střepy a bordelem a na obličeji má usměvavou masku.
I'M OKAY.
Jenže není.
Ta maska už není o tom, že by se snažila někoho přesvědčit, že je všechno v pohodě. Spíš ji nosí tak dlouho, že se stala automatickou. Usměješ se, řekneš, že dobrý, a jede se dál. Přitom uvnitř už to dávno dobrý není.
Ta postava už to nezvládá.
Proto je v obraze tak silný motiv škrcení. Je to jedna z hlavních myšlenek celého obrazu. Spolu s nenávistí, která se postupně obrací proti všemu kolem.
Kolem jsou rozházené lahve a rozbité věci. Všechno působí, jako kdyby se něco stalo, ale už nezbyla energie to uklidit. Ani vysvětlovat.
A přitom ta nejvýraznější tvář v celém obraze se pořád usmívá.
To je na tom asi to nejhorší.
Postava by potřebovala, aby ji někdo opravdu poslouchal. Jenže nikdo neposlouchá. Tak tam prostě sedí sama se vším, co má v hlavě. A když je člověk s podobnými myšlenkami sám dost dlouho, začnou zabírat čím dál víc místa.
Nikdo nevidí, co se děje pod maskou.
A možná ani nechce.
Protože je mnohem jednodušší vidět úsměv a věřit větě:
„I'm okay.“
I'M OKAY.
Jenže není.
Ta maska už není o tom, že by se snažila někoho přesvědčit, že je všechno v pohodě. Spíš ji nosí tak dlouho, že se stala automatickou. Usměješ se, řekneš, že dobrý, a jede se dál. Přitom uvnitř už to dávno dobrý není.
Ta postava už to nezvládá.
Proto je v obraze tak silný motiv škrcení. Je to jedna z hlavních myšlenek celého obrazu. Spolu s nenávistí, která se postupně obrací proti všemu kolem.
Kolem jsou rozházené lahve a rozbité věci. Všechno působí, jako kdyby se něco stalo, ale už nezbyla energie to uklidit. Ani vysvětlovat.
A přitom ta nejvýraznější tvář v celém obraze se pořád usmívá.
To je na tom asi to nejhorší.
Postava by potřebovala, aby ji někdo opravdu poslouchal. Jenže nikdo neposlouchá. Tak tam prostě sedí sama se vším, co má v hlavě. A když je člověk s podobnými myšlenkami sám dost dlouho, začnou zabírat čím dál víc místa.
Nikdo nevidí, co se děje pod maskou.
A možná ani nechce.
Protože je mnohem jednodušší vidět úsměv a věřit větě:
„I'm okay.“