PROMIŇ.
Obraz o tom, že někdy jedno „promiň" nestačí. Některé rány jsou prostě moc velké na to, aby je zakryla jedna malá náplast.
Uprostřed obrazu je obrovská krvavá rána. A přes ni jen malá náplast s nápisem PROMIŇ.
Vlastně je to celé hrozně jednoduché.
Někdo ti může dlouho ubližovat, něco v tobě ničit a zanechat po sobě něco, co si neseš dlouho dál. A potom přijde jedno promiň. Jedno slovo, které má najednou stát proti všemu, co se předtím stalo.
Jenže jedno malé promiň nezahojí obrovskou ránu.
Proto je ta náplast schválně tak malá. Skoro až směšně malá oproti tomu, co se snaží zakrýt. Rána pod ní pořád krvácí a přelévá se přes velkou část obrazu. Náplast tam je, ale nestačí.
Celé jsem to chtěl udělat tak, aby obraz připomínal starou oprýskanou betonovou zeď. Něco, kolem čeho by člověk normálně prošel. Je poškrábaná, špinavá a jsou na ní různé značky a stopy. Jako kdyby tam všechno postupně přibývalo během dlouhé doby.
V levém dolním rohu jsou čárky, kterými se odpočítávají dny do konce utrpení. Den za dnem. Další čárka. A další. Člověk už možná ani nečeká, že bude dobře. Jen čeká, až to skončí.
Jsou tam i nedohrané piškvorky. Začatá hra, kterou už nikdo nedohrál. Stejně jako další čáry, nápisy a škrábance nemají být dokonale čisté nebo přesně vysvětlené. Jsou to prostě stopy, které na té zdi zůstaly.
2/10 odkazuje na průměrnou náladu mezi dny, takže dost mizerná.
Pro mě ten obraz není o tom, že slovo promiň nic neznamená. Znamená. Ale omluva a náprava nejsou to samé. Můžeš někomu říct promiň, ale tím automaticky nezmizí to, co jsi mu udělal. Nevrátíš čas a nesmažeš všechno, co si kvůli tomu člověk odnesl.
Některé věci se časem zahojí. Některé po sobě nechají jizvu.
A někdy je jedno PROMIŇ jen malá náplast přes něco, co pořád krvácí.
Vlastně je to celé hrozně jednoduché.
Někdo ti může dlouho ubližovat, něco v tobě ničit a zanechat po sobě něco, co si neseš dlouho dál. A potom přijde jedno promiň. Jedno slovo, které má najednou stát proti všemu, co se předtím stalo.
Jenže jedno malé promiň nezahojí obrovskou ránu.
Proto je ta náplast schválně tak malá. Skoro až směšně malá oproti tomu, co se snaží zakrýt. Rána pod ní pořád krvácí a přelévá se přes velkou část obrazu. Náplast tam je, ale nestačí.
Celé jsem to chtěl udělat tak, aby obraz připomínal starou oprýskanou betonovou zeď. Něco, kolem čeho by člověk normálně prošel. Je poškrábaná, špinavá a jsou na ní různé značky a stopy. Jako kdyby tam všechno postupně přibývalo během dlouhé doby.
V levém dolním rohu jsou čárky, kterými se odpočítávají dny do konce utrpení. Den za dnem. Další čárka. A další. Člověk už možná ani nečeká, že bude dobře. Jen čeká, až to skončí.
Jsou tam i nedohrané piškvorky. Začatá hra, kterou už nikdo nedohrál. Stejně jako další čáry, nápisy a škrábance nemají být dokonale čisté nebo přesně vysvětlené. Jsou to prostě stopy, které na té zdi zůstaly.
2/10 odkazuje na průměrnou náladu mezi dny, takže dost mizerná.
Pro mě ten obraz není o tom, že slovo promiň nic neznamená. Znamená. Ale omluva a náprava nejsou to samé. Můžeš někomu říct promiň, ale tím automaticky nezmizí to, co jsi mu udělal. Nevrátíš čas a nesmažeš všechno, co si kvůli tomu člověk odnesl.
Některé věci se časem zahojí. Některé po sobě nechají jizvu.
A někdy je jedno PROMIŇ jen malá náplast přes něco, co pořád krvácí.